Kdy, kde a kdo na světě svázal první vor se už nikdy nikdo nedozví. A tak si dodnes můžeme vyprávět legendy o našich šikovných předcích.

Ludwig Kohl / Pohled na Prahu

Termín "vorař" je drsné, ryze české slovo, do jiných světových jazyků nepřeložitelné. Jeho ekvivalent nenaleznete v žádném jiném jazyce na světě.

Správně se však chlapům na vorech říkalo plavci a vor se nazýval vorový pramen.

Označení "vorař" vzniklo až v 50. letech 20. století, kdy se voroplavba začala dokumentovat.

Ludwig Kohl / Pohled na Prahu s Malou Stranou

Práce na vorech začínala již v zimě, kdy se kácely stromy a z mladých smrčků byly po napaření točeny houžve, kterými se pak svazovaly vorové tabule. Dřevo se svazovalo dřevem - to je další výjimečnost tohoto plavidla. Počátkem jara se kmeny, plavecké potřeby (např. vořiny, sochory) a připravené houžve stáhly na vaziště - místo, kde se vázaly do vorových tabulí.

Plavecká sezóna začínala ve chvíli, kdy z řeky "odešly" ledy.

Plavci bývali rozděleni do jednotlivých part. Ty vltavské měly 4-8 plavců, podle délky pramene a splavnosti řeky.

Každá parta musela vor svázat, vystrojit a splavit. V čele party stál vrátný, který zodpovídal za celkovou bezpečnost voru. Byl z party nejzručnější, nejzkušenější a musel znát řeku do poslední vlnky. Navíc musel umět jednat s lidmi, vyznat se v účetnictví a při cestě za hranice ovládat cizí jazyk.

Leopold Peuckert / Karlův most

Plavba trvala několik dní, někdy i týdnů - a vory pluly za každého počasí, od odchodu ledů až do dalšího zámrzu řeky.

Plavecké řemeslo, výlučné svobodou konání i romantikou tehdy neporušené přírody, nebylo pro každého, kdo se v blízkosti řeky jen narodil. Mohli je vykonávat pouze silní a zdatní jedinci, kteří dokázali riskovat a nasadit mnohdy i život, třeba proto, aby zachránili svého druha. Po staletí se museli potýkat s nebezpečnými úseky na řece, kterou se nikdy nepodařilo dokonale splavnit. Mezi nejobávanější patřily Svatojánské proudy nad Prahou, ale ani ty nedokázaly plavce odradit.

Anonym / Pohled na Prahu z Jezovitské zahrady

Šťastné splutí bylo náležitě slaveno v plaveckých hospodách - plavci byli hodně veselou cháskou s dobře prořízlou pusou, splávkem jak Máchovo jezero a občas také rozmáchlou rukou. Ale když spustili a zpívali jednu písničku za druhou, bývalo jim vše odpuštěno.

Stručná historie voroplavby na Vltavě

První doložená zpráva o voroplavbě na Vltavě se zachovala z roku 1316. Tehdy vydal král Jan Lucemburský privilegium, kterým vnesl do obchodu se dřevem přesnější pravidla.

Vory ale připlouvaly do Prahy nejméně o 300 let dříve. Většina z nich končila po staletí svoji pouť nad Prahou, na soutoku potoka Botiče s Vltavou.

A právě tady, pod Vyšehradskou skálou, vyrostlo malebné Podskalí s vorovým přístavem, který sloužil až do začátku 20. století.

Z Podskaláků se záhy stali zdatní obchodníci se dřevem. Připlavené kmeny se zde rozvazovaly a po "nápravě" rozvážely dále do města, nebo se dřevo zpracovávalo na místních pilách.

Z každého voru se vybíralo clo, po dlouhá staletí placené v naturáliích, a to tak, že se dle délky a sorty dřeva vyťala z voru určitá část kmenů, nazývaná "výtoň".

Podskaláci však nebyli jenom schopní obchodníci, ale i zdatní plavci. Když se v polovině 14. století splavnila i Vltava v Praze, vybrané vory pokračovaly dále po Labi až do Německa. Zpravidla se tyto vory připlavily do podskalského přístavu, zde se převázaly a nastoupily na ně party z Podskalí.

Vory sem připlouvaly hlavně ze střední Vltavy a z jižních Čech, ale i z Berounky, Lužnice, Sázavy, Malše a Otavy.

Od třicátých let 20. století se na Vltavě začaly stavět první velké přehrady. A to byl začátek konce voroplavby na této řece.

Se svým posledním opravdovým vorem se Vltava rozloučila 12. září 1960 a jeho funkci definitivně převzala železnice a automobilová doprava.