V neděli 2. července připlul na místo bývalého vorového přístavu v pražském Podskalí, na Výtoň, vorový pramen věrně zhotovený podle technologie z přelomu 19. a 20. století.

Jeho plavbu zajišťovala na trase Štěchovice-Praha motorová loď' "CHROUST", postavená roku 1896 a dodnes udržovaná v bezvadném technickém stavu.

Přípravné práce na projektu VOR 2000 započaly již na jaře 1999 ve spolupráci se Spolkem přátel plavby v Děčíně.

Veřtat - "koza" na kroucení houžví.


Točení houžví z napařených smrčků na veřtatě umí prověřit svaly a šlachy předloktí i zápěstí.


"Panenky" - svazky utočených houžví po 25 kusech připravené k vázání.


Přibližování dřeva v lese. Pradědeček tohoto koníka možná dělal kdysi stejnou práci.


Dřevo se loupalo ručně, tak jako před 100 lety. Oloupaná kůra patřila plavcům, stejně jako chvoj a větve z pokácených stromů.


Válení vysušených klád na vodu - nejnebezpečnější fáze stavby.


Detail vazby čela vorové tabule. V tzv. předních pata jsou do vysušených klád nabity okleštěné kmínky - vořiny (pata - předek i záď' vorové tabule, nesklonné slovo).


Sestavování vorových tabulí na vodě. V předních pata jsou již nabity obě vořiny - návlačka i zarážka, v zadních pata jsou kmeny volné. Chodit po nesvázané tabuli nedokáže každý.

vzdáváme hold

Autorka ideového projektu Zlata Svobodová a stavitel voru Jan Havel prožili léto roku 1999 opravdu detektivně. Podařilo se jim vyhledat a navštívit potomky plaveckých rodů a podchytit a zachránit poslední originální útržky vědomostí o zaniklém řemesle, především techniku a detaily vazby, které fotografie nedokáže vysvětlit, stejně jako nedokáže odhalit "fígle" nezbytné pro dobře postavený vor.

Stavba a provoz Voru 2000 se staly součástí širšího projektu "Praha - město na řece", uskutečněného v rámci akce "Praha - Evropské město kultury roku 2000".

Technologie vazby dřeva dřevem se na Vltavě vyvíjela po staletí. Dosáhla pevnostní i funkční dokonalosti, na které cokoliv měnit by bylo krokem zpět. Nezbytné novodobé bezpečnostní prvky, které vorový pramen obsahuje, do této technologie nijak nezasahují. Jsou nutné pro splnění současných plavebních předpisů, ale tvoří pouze její doplněk.

Jednotlivé vorové tabule i celý pramen mají za sebou náročnou zatěžkávací zkoušku, se kterou stavitelé voru původně nepočítali. Vázalo se na vodě, u pozemku štěchovického podniku NAVIKA, bývalé staré loděnice - pouhý kilometr pod ústím turbin štěchovické přehrady, kde voda během dne několikrát stoupala a klesala více než o půl metru. Štěchovice totiž pracují jako denní vyrovnávací zdroj energetických špiček. Téměř 30 tun dřeva někdy plavalo, někdy zase naopak nalehlo na kamení dna řeky. Houžve tuto zátěž vydržely, zatímco ocelový drát o průměru 4 mm, který měl udržet svalené a dosud neúplně svázané tabule upoutané u břehu, se trhal jako nit.

Kmenové dřevo pro stavbu voru se kácelo a ručně loupalo v konopišťském polesí státního podniku Lesy České republiky, přesně podle požadavků stavitele voru.

Smrčky z přírodního semenného náletu pro výrobu a točení houžví pocházejí z lesního závodu LÍŠNO s.r.o. u Benešova.

Tyto dva podniky se tímto zhostily role naprosto nezištných sponzorů a patří jim za to hluboký dík.

Vor stavěla různorodá parta z Prahy i z jižních Čech, z obce Purkarec u Týna nad Vltavou. Tato obec je dodnes právem považovaná za srdce vltavské voroplavby a muži, kteří Vor 2000 pomáhali stavět - dřevaři, lesáci a řemeslníci - jsou potomci starých vltavských plavců.

A byli to také především oni, kteří ze Štěchovic připluli v partě vrátného voru Jana Havla. Dorazili na Výtoň, plavecky čistě chytili vor tak zvaně "do stanu" a vrátným vyťatou výtoň - -naturální clo - předali pražskému primátorovi a jeho prostřednictvím symbolicky i městu Praze.

Tento kus kmene, sekerou opracovaný, se stal ještě téhož dne součástí expozice sbírek Muzea hl. m. Prahy ve staré celnici Na Výtoni. Osobně ho tam na rameni odnesl primátor Jan Kasl.